BANSKÁ ST A NICA

Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová / rezidencia 8x9=2017 / 20.júl - 9.august 2017

I při vývoji, který jsem naznačil v předchozím odstavci, zůstávají ve společné tvorbě Anetty a Lucie trvale přítomny okouzlení krásou a touha po revoluci. Krása je kvalita na první pohled pohodlně usazená v buržoazním systému hodnot. Spojena s bezúčelností a bezzájmovostí, nemá s revolucí na první pohled nic společného. A přece tím, že skrze intenzivní prožitek nechává vykročit mysl z malého dvorku každodenního obstarávání, obsahuje v sobě krása potenciál proměnit svět, který v celém průběhu modernity fascinoval umělce a zneklidňoval ty, kdo ve svých rukou drželi nebo chtěli držet moc. Modernisté inspirovaní zrychlujícím se tempem industrializace a nástupem strojového věku vytvořili abstraktní jazyk, který měl být předzvěstí dosud neexistující společnosti. Budoucnost, jak si ji představovali ruští konstruktivisté, sice nikdy nenastala, některé prvky abstraktního jazyka rozvinutého v odděleních Agitpropu se nicméně staly trvalou součástí vizuálního kódování „socialistické revoluce“ coby programového úběžníku různých verzí a podob státního socialismu.
Jedním z těchto prvků byl motiv barevného paprsku či záře, tvořící abstraktní pozadí pro konkrétnější sdělení, předávané často v textové podobě. Plakáty, transparenty a suknem potažené řečnické tribuny jsou součástí minulosti, kterou jsme po roce 1989 chtěli (měli) zapomenout, která však z různých důvodů nechce odejít (byť se vrací v často překvapivých podobách). V prostoru banskoštiavnického nádraží, na konečné stanici Tratě mládeže vybudované na konci 40. let minulého století za pomoci téměř padesáti tisíc brigádníků nejen z tehdejšího Československa, ale také ze zemí bývalé Jugoslávie, Francie, Maďarska, Polska, Ukrajiny ad., získává motiv vějířovitě rozvinutého spektra barevných paprsků jasné místně specifické konotace i bez toho, aby bylo třeba obraz jakkoli doplňovat.
Historie, kterou tady ve zkratce přibližuji, se pochopitelně vzpírá jednoduchému výkladu. Na jednu stranu se výstavba Trati mládeže stala součástí propagandy komunistického režimu, který především v prvních letech po únoru 1948 bezohledně šlapal po lidských právech a ničil tisíce životů. Na druhou stranu samotná představa kolektivní práce ve jménu (revolučního) ideálu získává v kontextu dnešní individualizované a cynické společnosti stále více na významu. Anetta Mona Chişa s Luciou Tkáčovou nechávají diváky, náhodné návštěvníky a cestující prožít zneklidňující rozporuplnost jásavé abstrakce barevných látek. Bez hesel, bez historických výkladů.
Emocionální síla použitého vizuálního jazyka je nezpochybnitelná a monumentální měřítko, v jakém zde autorky pracují, sílu motivu dále umocňuje. Zřasené kužely barevných látek na sebe po vstupu do haly strhnou pozornost nejdříve, je to však jen jedna, kompozičního celku, jehož významový potenciál netkví pouze ve vztahu k místu, ale stejně tak i ve vztahu dvou propojených částí. Tou druhou, výrazně menší, ale naprosto zásadní částí kompozice, je digitální tisk umístěný na dveřích v levém rohu severní stěny. Snímek obrazu generovaného rozbitým displejem mobilního telefonu, byť zabírá jen zlomek celkové plochy, je ve skutečnosti tím, co podmiňuje barevnost i rytmus celé kompozice.
I když pro své majitele ztratily význam, dokáží zničené telefony, respektive jejich displeje generovat fascinující obrazy. Bez přítomnosti řídícího softwaru se jednotlivé pixely displejů osvobozují a v rámci mřížek definovaných tovární výrobou následně „hacknutých“ pády, nárazy a údery různých předmětů generují vlastní obrazy. Obrazovka tak přestává sloužit jako interface, jako heteronomní rozhraní, jehož jediným posláním je akcelerovat kapitalistickou abstrakci (skrze další akceleraci ničení přímého, nezprostředkovaného prožitku prostoru a času), ale stává se autonomním tvůrcem krásných obrazů. Osvobozené pixely rozbitých telefonů okouzlují krásnými obrazy a svádí k tomu, abychom je četli jako projekce strojového nevědomí. Od podobné imaginativní interpretace vede cesta přes spekulování o schopnosti neživých věcí jednat k silně materialistickému chápání toho, co nám vlastně displeje zbavené softwarem a dotyky našich prstů ukládaných povinností umožňují uvidět. Stejně jako při hledání nevědomé vrstvy umělé inteligence i zde vede cesta do hloubky – k chemickému složení displejů a telefonů, v nichž se nachází kromě plastu a skla také desítky různých kovů a vzácných hornin.
Takto nějak práce Lucie Tkáčové a Anetty Mony Chisy pro kulturní centrum Banská St a nica funguje. Počáteční okouzlení roztáčí kola asociativního myšlení. Přemýšlím o tom, v jakém vztahu se dnes nachází místa, jako je důl na coltan ve Východním Kongu, spící zásoby lithia pod Krušnými Horami, montovna v Číně, kde dělníci pracují v prostředí zamořeném chemikáliemi, a Banskou Štiavnicou, kde se vzácné kovy těžily přes tisíc let, a i když to dnes vypadá, že je to uzavřená kapitola, může vzestup cen komodit všechno rychle změnit.
Doly se vším, co se z nich vytěžilo, přispěly ke zhroucení jedinečnosti prostoru a času. A přece jsem právě tady a teď, nejde to jinak před tou barevnou zářící stěnou, a to je jedinečná místně specifická kvalita díla, jeho nevyhnutelná situovanost do prostoru vlakového nádraží, které se nachází ve fázi zániku oddalovaného existencí kulturního centra. Nedávno padlo rozhodnutí, že lístky se budou prodávat již jen ve vlacích. Z nádraží se definitivně stane galerie, kulisa pro diváky, kteří se v místě přirozeně nevyskytují, vždy do něj musí přijet, musí překonat přírodní bariéru, která tak dlouho bránila dokončení trati, vždycky se nějak musí dostat přes ty kopce, musí počkat, až stromy okolo cesty trochu prořídnou a objeví se malebné horizonty uzavírané věžemi barokních staveb. Jsem jeden z nich a přemýšlím nad tou náladou, která se tady na stanici vždycky bez rozdílu dostaví; nad zpomalením času, nad slavnostností.
Rozbitý displej je na jednu stranu strašně smutná věc, ale na druhou stranu je to připomínka světa, který stále existuje a lze jej vnímat i nezprostředkovaně (byť se s virtuální realitou ukrytou „za“ displeji smartphonů znepokojivě prolíná). Na chvíli je jen tady a teď a radost a energie a červené šaty a smích.

BANSKÁ ST A NICA  novinky  rezidencie 
20. júl. 2017