Barbora Kachlíková / rezidencia / február - marec 2022
*BSC: S akým plánom si prišla na rezidenciu, čomu si sa počas nej venovala, na čom si pracovala? *
BK: Na dvouměsíční rezidenci jsem přišla s plánem vytvořit sérii olejomaleb na výstavu “FIN ENTRY” pro Knihovnu Karla Dvořáčka ve Vyškově. Figurální obrazy tematicky rozvíjejí série “Anonymous Man” a “AutoMoto”, na kterých jsem pracovala v roce 2021 ve Finsku. Hlavními zobrazeným však nejsou motory a auta, ale lidé bojující se svým osudem, usilující o úspěch a nalezení svého místa ve světě. Jsou to příběhy zraněného bytí, vzdoru a niterné potřeby identifikace se sebou samým. Jsou to cizinci ve světě, toužící najít zázemí a místo, ve kterém zakusí hodnotu slova “domov”. Jsou to bytosti prahnoucí po důvěře, vroucnosti, přátelství, požitku, uznání, něze a lásce. Tato témata jsem dále přirozeně rozvíjela v ateliéru v Banské Stanici.
V obrazech se setkáváme s tématy migrace, diverzity, asimilace, lifestylu, a životního statementu, kterých se dotýkám ( a ke kterým přistupuji) skrze osobní příběhy individualit.
Věřím, že to je cesta jak malbu propojit s divákem. Skrze energii a příběh se kterým se divák může identifikovat, nalézt něco nové a inspirovat se.
Malba jako protijed na náš posranej život.
V posledním roce pracuji na malířské sérii AutoMoto, která je inspirována okolím farmářského domu č. p. 932, na finské vesnici Ratula, kde pracuji a žiji. Náš dům býval farmářským domem, a proto zde najdete spoustu nářadí a dílů pro opravu téměř čehokoliv na světě. Kromě nich můžete najít také hromady trashe, pneumatik, rozjebaných aut, olejů vytékajících a smutně se vsakujících do betonu. Mám ráda čistotu a harmonii. Trashové okolí našeho domu mě deprimovalo. Když jsem šla s bioodpadem na kompost, všimla jsem si, že to jsou zátiší, která chtějí být namalována. Tak to poslední rok maluju a mám u toho velkou radost.
Jsem malíř, co neumí opravit auto, ale mohu o tom snít.
Čím je pre teba čas v rezidenčnom ateliéri na inom (cudzom) mieste odlišný než práca v domovskom prostredí?
Pobyt v novém prostředí podporuje moji citlivost a vnímání. Malířství mě propojuje s místem kde žiji. Zajímá mě příběh toho místa, těch lidí.Příběhy se odvíjejí v čase, proto ráda jezdím na stejná místa vícekrát.Cítím potřebu se do místa ponořit na měsíce a nechat ho na sebe působit. To jedinečné nacházím v lokálních podmětech a tématech.
Svůj tvůrčí proces bych nazvala jako duchovní, vyžadující odhodlání a intenzivní práci, kdy jistá forma myšlení probíhá i rukama, které mají svoji vnitřní paměť. Důležitým faktorem je časovost. Obrazy potřebují svůj čas, který nelze uspěchat. Je třeba se na ně dívat, chodit kolem nich a naslouchat jim. Pobyt na umělecké rezidenci je pro mě jedinečnou příležitostí dozvědět se o sobě něco nového a netušeného.
Ako by si na záver pobytu charakterizovala rezidenciu Banská Stanica, čo prípadne považuješ za jej špecifiká?
Rezidence Banská Stanica mi poskytla úžasné pracovní zázemí pro malířskou tvorbu. Nejraději jsem měla svůj velký ateliér, kde se mi skvěle pracovalo. Měl výhled na Kalvárii a každé ráno od 8 do 11 tam krásně svítilo slunce. Ranní malování jsem tu měla nejraději. Rozmanitost kulturní scény Banské Štiavnice mě inspirovala a přinesla nové profesionální spolupráce. Na literárním večeru v Art Café jsem se spřátelila s místními umělkyněmi – básnířkou Andreou Kočalkovou a fotografkou Katarínou Fremalovou. Naše přátelství se promítlo do umělecké intervence a dialogu formou deníkových poznámek a haiku, které jsme si s Andrejkou zasílaly po dobu jednoho týdne na smartphone. S fotografkou Katarínou jsem strávila inspirativní společné chvíle v ateliéru, které vyústily v sérii portrétních a dokumentačních fotografií z ateliéru. Byla to moje první zkušenost s fotografováním v ateliéru.
Banská Štiavnica je plná lidí, jejichž příběhy si žádají být namalovány.
Prostřednictvím mých maleb jim chci dát možnost se podělit a sdílet své životní příběhy s ostatními ve světě, kteří mohou prožívat stejné období a situace a díky obrazům se propojit.
Umělecká rezidence v Banské Stanici mi přinesla nové podněty do umělecké tvorby. Workshop fašiangových písní vedených Veronou mě nadchnul. Začala jsem přemýšlet o nových formách komunikace s diváky. Hlas jako médium je pro mě absolutně neprobádaným územím. Hlas mající svoji barvu, intezitu a jedinečnost.
Moje obrazy ve Štiavnici inspirovala přátelství s tromi Matúšmi, Vaneskou z Vinocentra, kde mají nejlepší vína jejichž vyjímečný charakter předurčuje tufová zemina, blues od ZVA 12 -28 Bandu, láskyplná péče umělkyně Evy Škrovinové, sekvoje z botanické zahrady, eco batikované hadry Momoko, rozhovory s Matúšom a Maximom z prenčovských permakulturnych zahrad, úžasná slovenština Ira Alexe, naprosto jedinečná základní škola ve Štiavnických Baních, kde je součástí výuky sokolnictví, čajovna Na Klopačce a skalní obydlí v Brhlovcích. Zaujaly mě malby zvolenského malíře Petera Hotry a miluju ziny Andreje Dubravského.
Ode dne, co jsem navštívila výstavu Edmunda Gwerka, přemýšlím jak malovat déšť a bouře. Jeho olejomalby vlajících smrků za bouře v Tatrách mě uhranuly a připomněly mi můj oblíbený obraz od pradědy, kde je strom a zatažená obloha do olivových až chladně modrých kovových, olejových odstínů.
Ak by si mala z celého pobytu v Štiavnici vybrať len jednu zástupnú fotografiu, jeden konkrétny zážitok, jeden pocit ktorý by to bol a prečo?
Procházela jsem uličkami kolem náměstí a potkala jsem postiženého pána. Zeptal se mě, zda bychom se mohli obejmout.
Byl mäkký ako vankúš.
Z rezidence jsem odjížděla s pocitem, že hlavní je být plný lásky a nenechat se strhnout nedůvěrou druhých.
BANSKÁ ST A NICA
novinky
rezidencie
01. feb. 2022